3 Měsíce - 1 díl

29. září 2010 v 19:31 | Pukky |  Pukkas - povídky
Už to smolim nějak podezřele moc dlouho, takže tu je první část.
Ale upozorňuju, že je to poněkud... pohnuté... Takže mě prosím neukamenujte!
*Reita se na ní dívá vražedným pohledem*
Opět neručím za ničí psychický stav po přečtění
Reita x Aoi

Šel jsem pozdě z práce domů. Bylo to tak vždycky, ale už jsem si zvykl. Vykonávat práci psychologa, holt přinášelo pár obětí. Stejně na mě doma nikdo nečekal. Auto jsem měl v opravě, takže jsem musel chodit pěšky. Ne, moc příjemnou cestou, ale aspoň jsem si mohl nechat provětrat hlavu. Nebyla to jednoduchá práce. Potkat se s tolika lidmi, s tak pohnutými osudy. Trochu jsem vypnul a začal přemýšlet o jednom pacientovi. Měl ženu, děti, úspěch. Přesto trpěl pocitem méněcennosti.
Někdo do mě vrazil. Byl stejně vysoký jako já, ale mě kapuci, takže jsem nevěděl, kdo to je. Chytil mě za rameno a strhl na zem. Poté mě udeřil něčím tvrdým po hlavě. Následovala palčivá bolest a tma před očima.
Probudil jsem se na chladné podlaze. Měl jsem svázané ruce a pásku přes oči. Měl jsem na sobě jen dopola rozepatou košili, jinak nic. Posadil jsem se a opřel se o zeď. Něco někde zarachotilo, asi klíč v zámku. Dveře se otevřely a já slyšel kroky, přicházející ke mně. Něčí ruka se mě dotkla na rameni a prudce mě strhla zpět na zem. Ležel jsem tam téměř nahý, jen s rozhozenou košilí a vystrašeným výrazem. Ten někdo se uchechtl. Podle hlasu jsem poznal, že se jedná o muže. Co bylo vtipného na někom kdo je vystrašený a… skoro nahý? A ke všemu to byl muž. Nic jsem proti homosexualitě neměl, ale když se to odehrávalo na mé osobě, byl jsem trochu nesvůj. Oprávněně. Uslyšel jsem zacinkání kovu o kov a za chvíli prudkou, palčivou bolest vystřelující ze zadní části mého těla. Zakřičel jsem bolestí, ale na rtech se mi ocitly něčí prsty. Nikdy jsem takovou bolest necítil. Bylo to nesnesitelné. Chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Z očí mi začaly téct slzy, které se vpíjeli do látky, co jsem měl přes oči. Pak se ode mě odtáhl. Schoulil jsem se do klubíčka a začal brečet. Snažil jsem se tu bolest nevnímat, ale nešlo to. Nakonec, jsem i přes tu bolest, usnul.
Probudil jsem se na něčem měkkém, ale pořád v té vlhké místnosti. Rozklepaně jsem se postavil a podél zdi došel do koutu místnosti. Tam jsem si sedl a přitáhl nohy k sobě. Měl jsem aspoň trochu větší pocit bezpečí. Slyšel jsem znovu zarachotání klíče v zámku. A opět ty kroky mířící ke mně. Ani jsem se nepohnul. Nechtěl jsem vědět co mi chce provést. Chytil mě za ramena a postavil mě. Chvíli mě nechal jen stát na místě. Pak zatlačil na moje ramena a já si pod jeho tlakem klekl. Co mi chce provést? Zase to mě známé zacinkání opasku. Zastrčil mi ho do úst. Myslel jsem, že budu zvracet. Chtěl jsem ho od sebe odstrčit, ale nějakým zázrakem jsem měl svázané ruce. Začal přirážet svou pánví do mé pusy. Když se do mě udělal, odtáhl se ode mě a nechal mě být. Z místnosti však neodešel. Setkal jsem se s mnoha případy znásilnění, ale nemohl jsem uvěřit tomu, že se to děje mně. Opřel jsem se o zeď a čekal, co bude dál. Znovu ke mně přišel. Sevřel jsem ruce v pěst a očekával nejhorší. Nic se však nestalo. Jen mi pře záda přehodil měkkou a teplou deku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Trochu jsem se uklidnil, protože mi po dlouhé době začalo být zase teplo. Přiložil mi něco k nosu a puse. Začínalo mi být mdlo. Zavřel jsem oči a usnul.
Probudil jsem se v teplé místnosti s příjemnou atmosférou. Ležel jsem na posteli, neb pokaždé když jsem se, byť jen o kousek pohnul, trochu to zavrzalo. A to by samotná matrace neudělala. Chtěl jsem se otočit na bok, ale měl jsem ruce svázané za hlavou a přivázané asi k rámu postele. Pouta co jsem měl hlasitě zarachotila. Pak jsem slyšel, jak se někdo zvedl ze židle a přicházel ke mně. Kleknul si přes mě, naklonil se a rozvázal pouta. Stáhl jsem ruce podél těla a čekal. Neslezl ze mě, pořád na mě klečel. Naklonil se přes mě a políbil na tvář. Lekl jsem se a položil svoje ruce, přes jeho záda. "Kdo jsi?" zeptal jsem se tak potichu, že to mohl slyšet jen on. Kdybych neměl pásku, zadíval by se mi do očí. Neodpověděl a vstal. Chytil mě za ramena a pomohl mi vstát. Vzal mě kolem pasu a pomalými kroky jsme se došourali k nějakým dveřím. Křečovitě jsem se ho držel, protože jsem měl strach, že když spadnu, musel by se mě znovu dotýkat. A to jsem nechtěl. Otevřel dveře v táhl mě do místnosti. Byla vykachličkovaná, takže mě brzy začaly mrznout nohy. Posadil mě na nějakou vysokou stoličku. Napustil do hrníčku vodu a vrazil mi ho do ruky. Pomalu jsem ho přiložil k ústům a napil se. Když jsem měl vypito, vytáhl mi hrnek z ruky. "Chceš ještě?" zeptal se. Ten hlas… Znalo jsem ho… Nemohl jsem uvěřit, že by mi to mohl provést, někdo, koho znám. Trochu jsem znervózněl. Všiml si toho. Byl jsem si jistý že si toho všiml. Chytil mě za ruku, postavil a… objal. Pak mě odvedl zpátky do postele.
Takhle to šlo, téměř pořád dokola. Někdy to dělal třikrát za sebou, jindy mě nechal dlouho dobu samotného.
Jednoho dne jsem se probudil. V místnosti nebyl, to mi bylo jasné. Vrávoravě jsem se postavil a pomalu došel ke dveřím. Nevím, proč jsem to udělal. Chtěl jsem asi pryč. Ptal jsem se sám sebe, jestli někomu chybím. Moc přátel jsem neměl, ale přesto. Chyběli mi. Otevřel jsem dveře. Překročil práh a podél zdi jsem šel chodbou. Sem, tam byly nějaké dveře, ale šel jsem pořád rovně. Neslyšel jsem nic, žádné kroky, žádné hlasy. Trochu mě to uklidnilo. Do někoho jsem však vrazil. Svalil jsem se na zem a vyděsil jsem se. "Ale, ale… Co ty tady?" zeptal se pobaveně a zvedl mě ze země. "Já… já jsem…" zakoktal sem. Měl jsem strach, co mi provede. "To nic." Poplácal mě po hlavě a odvedl zpátky do pokoje. Posadil mě na postel a chvíli na to jsem slyšel, že si sedá naproti mně. "Je na čase abych tě pustil." Cože? Byl jsem opravdu šokovaný. Rozvázal mi pásku, co jsem měl přes oči. Následovala prudká bolest do očí. Zakryl jsem si je rukou a snažil si zvyknout. Po chvíli jsem se podíval do tváře svého věznitele. To není možné... To nemohl být.... celou tu dobu... Aoi? "Aoi? To si nemohl být ty. Řekni mi, že to není pravda!" zašeptal jsem se slzami v očích. "Promiň Reito, ale vždycky jsi mě ignoroval. Už ve škole. Nikdy jsi na mě neměl čas. Promiň… promiň, že to zašlo tak daleko." Rozbrečel jsem se. Postavil se a poodstoupil o pár kroků. "Běž! Běž pryč! Odejdi!" chytil mě za zápěstí a odstrčil ke dveřím. Odstrčil mě, křičel na mě. Sesunul jsem se po zdi na zem, přitáhl si nohy k sobě a rozbrečel se. Kleknul si ke mně a objal mě. "Promiň, že jsem na tebe křičel. Myslel jsem, že mě budeš nenávidět." Zašeptal mi do ucha. Udělal jsem si k němu takový vztah, že jsem ho nedokázal opustit. Byl pro mě… "Jak-jak dlouho?" zavzlykal jsem a opřel se o jeho rameno. "To by ti ublížilo. Nechci ti to říct." "Aoi!" zvýšil jsem hlas. "3 měsíce." Zašeptal. 3 měsíce. Nechtělo se mi věřit. Na druhou stranu, pro mě to bylo jako 3 roky. Postavil mě, zabalil do deky (která se tam čistě náhodou objevila) a vzal do náruče. Chytil jsem se ho kolem krku a přestal vnímat okolí. Dýchnul na nás studený vánek. Otevřel jsem oči a viděl jsem… sníh. Byla zima. Posadil mě na sedadlo spolujezdce. Rozjel se směr jeho dům. Když jsme tam dojeli, otevřel jsem dveře a bosou nohou jsem došlápl na ledový sníh. Ihned jsem ji zvedl a zatřásl se. Vzal mě znovu do náruče a odnesl dovnitř.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nashii-chan | Web | 29. září 2010 v 20:56 | Reagovat

Úžasný Pukky! xD (ale zdá se mi, že ty naše yaoie nikdo nečte... čteme si je na vzájem... to je... xD)

2 Violet Thores | Web | 30. září 2010 v 2:32 | Reagovat

ooooh...tak todle mě opravdu zaujalo :-)
Já a ůnosy to je moje xD Taková mala úchylka mno xD
Už se těším na pokračování :-)

3 Aoi Mirai | Web | 5. října 2010 v 19:52 | Reagovat

[1]: kecyyy...čtu to i jáá!! (už jsem zatím přečetla všechny FF, co tady jsou) :DD takžee....

Jinak...uáááááh!!!! krásný..hlavně ten konec!! :)

4 Karii Sumire | Web | 6. října 2010 v 10:39 | Reagovat

wow!!...*tleská* úžasný povedlo see!!moc...už se těšim na dalšíí...ethoo konečně sem se dostala k tomu to přečíst! xDD...

[1]: já to taky čtuu! xD

5 Pukky | Web | 6. října 2010 v 17:47 | Reagovat

[3]: Moment, moment! Ten další úsek bude ještě hezčejší! Teda ten kousek toho druhýho (posledního) dílu co mám zatím napsanej... Jinak teda netušim jak se to vyvine... Až se to vyvine... =3

6 Aoi Mirai | Web | 7. října 2010 v 20:19 | Reagovat

[5]: budu to tu hlídat, abych to přečetla co nejdřív :P :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama