Další díleček. Pak se ZASE dostaneme do jedné complikované zápletky...
Pěkné počteníčko...
Pěkné počteníčko...
Za chvíli dojeli před nemocnici a Uruha ani nečekal, až Aoi plně zastaví a vběhl dovnitř. Zběsile hledal někoho, kdo by mu řekl, co se stalo s Reitou. Po chvíli našel mladého doktora, který mu ukázal pokoj, kde je Reita, ale nic víc mu k tomu neřekl. Za chvíli ho doběhl Aoi.
"Co se s ním stalo? Je v pořádku?" zeptal se. "Já… nevím…" odvětil poplašeně a posadil se na lavičku, která byla před tím pokojem. Aoi si vedle něj sedl a soucitně mu položil ruku na jeho záda. Za chvíli se znovu objevil ten mladý doktor. Řekl jim, že mají ještě chvíli počkat a pak jim všechno řekne.
Po pár minutách, které Uruhovi připadali jako věčnost, se tam objevili i Ruki s Kaiem. Uruha nervózně přecházel před dveřmi toho pokoje. Měl ruce zkřížené na prsou a oči zalité slzami.
Po chvíli se tam opravdu objevil ten doktor. "Je v pořádku?!" vyjel na něj Uruha, hned jak ho spatřil. "Je v kómatu." Vypravil ze sebe doktor a vyjeveně na Uruhu zíral. "V kómatu?" zašeptal Uru a opřel se o zeď. "M-můžu dovnitř?" zeptal se a setřel si palcem slzu, která mu vytekla z oka. "Samozřejmě." Odvětil doktor. Aoi se už chystal, že půjde s ním, ale Kai ho chytil za rameno a naznačil mu, že by tam měl raději jít Uru sám. Aoi se tedy znovu posadil a čekal.
Uruha vešel do toho pokoje. Byly tam zatažené rolety a na stolku svítila jen malá lampička, takže tam byla docela tma. Uprostřed stála kovová postel a okolo byly rozestavěné různé přístroje, kterým, ale Uruha nevěnoval pozornost. Tiše přišel k posteli a chytil ho za jeho ledovou ruku.
Sednul si na stoličku, která stála vedle postele, a hlasitě se rozbrečel.
"Uru…?" zeptal se Aoi, který už to nemohl vydržet a vešel dovnitř. Dřepl si vedle stoličky, na které seděl a zadíval se na něj. "Ty jsi brečel?" zeptal se, ale až po chvíli mu došlo, jak debilní dotaz to v tuto chvíli byl. Uruha však razantně zavrtěl hlavou. Aoi vzal jeho hlavu do svých dlaní a zadíval se do jeho lesklých očí. Znovu se rozbrečel. Aoi se postavil a pevně ho objal. "Ššš… dají ho dohromady, uvidíš." Zašeptal a pořád ho hladil po zádech. Uruha zakýval hlavou, ale brečet nepřestal. "Jak se to mohlo stát?" zašeptal Uruha a otřel si slzy do jeho trička. "Nevím Uru, ale je v těch nejlepších rukách." Uklidňoval ho. Uruha zamručel něco na způsob toho, že u něj by mu bylo líp, ale nedalo se s tím nic dělat.
"Hodíš mě domů? Já…Já tady nemůžu zůstat…" zeptal se, setřel si rukávem poslední slzy a podíval se na Reitu. Ležel tam a ani se nepohnul, jen hrudník se mu každou chvíli nadzvedával. "Samozřejmě." Odvětil Aoi a chytil ho za ruku.
Vyšli z pokoje a hned se k nim vrhl Ruki. "Co mu je?!" vyjekl. Uruha se na něj roztřeseně zadíval, ale nebyl schopen odpovědi. Aoi Rukimu naznačil, že by ho měl nechat být a odvedl Uruhu před nemocnici.
Odvezl ho před jeho dům. Byla už tma a dům působil strašidelně. Uru se na něj tak díval, ale nechtělo se mu vystoupit. Nechtěl být sám. "Mám jít s tebou?" zeptal se. Uruha se mírně začervenal a pak kývl. Vystoupili a Uruha ho odvedl k sobě domů. Po tolika měsících co ho neviděl, působil dost zvláštně. Tak chladně a opuštěně. Aoi se ani moc nedivil, že nechce být sám. Šel do kuchyně uvařit jim čaj a Uruha mezitím odešel do obýváku, se natáhnou na pohovku. Zabořil hlavu do polštáře a snažil se nerozbrečet. Aoi položil na stůl dva hrnky a konejšivě ho hladil po zádech. Uruha usnul. Byl příliš unavený. Aoi přes něj přehodil deku a odešel. Nevěděl, co by tam dělal.




Ach bože! taky jsem se málem rozbrečela!!! víš jak strastiplný je pro mě představit si mýho miláčka jak bezůtěšně brečí a Reitu jak nehybně ležív po steli skoro bez života
já.... nemám slov..... jo a ehee.... cos chtěla říct větou: Aoi postavil na hlavu dva hrnky...... xDDD Musim říct, že to byl takovej veselej okamžik v týhle smutný situaci xD........