17. listopadu 2010 v 10:15
|
Teď ten trochu... smutnější díl...
Jestli dneska ve svém bloku (do kterýho to píšu o hodinách) nějako výrazně pokročím, další díl by mohl být třeba i dnes večír...
Ráno se Aoi vzbudil dřív než Ruki, který stále pochrupoval na jeho rameni. Tiše vstal, aby ho nevzbudil a odešel do kuchyně. Nemohl uvěřit tomu, co se v noci stalo. Natáhl na sebe kalhoty a mikinu a odešel z domu.
Celý den se snažil usnout. Avšak marně. K večeru už toho měl dost a šel si vzít prášek na spaní.
Sednul si s krabičkou prášků na postel a něco ho napadlo. Zlé myšlenky, ale zahnal pryč práškem, který ho okamžitě uspal.
Ruki se celý den snažil Aoiimu dovolat, ale nebral to. Snažil se mu několikrát dovolat a poslal mu přes deset SMS. Byl zoufalý a potřeboval s ním mluvit. Potřeboval vědět, jestli pro něj ta noc znamenala víc, stejně jako pro Rukiho. Nechtěl jít za ním do bytu, aby nevypadal moc vlezle, ale zároveň o něj měl strach. Byl doma sám a bůhvíco má poschovávané v šuplíkách.
Ruki se unaveně svalil na pohovku s mobilem v ruce. Čekal Aoiiho odpověď. Kolem desáté to zalomil a usnul. Aoi by mu stejně v tuto nelidskou dobu neodpověděl.
Probudil se brzy ráno. Podíval se na mobil a radostí málem nadskočil. Přišla mu SMS. Od Aoie. Ihned ji otevřel, ale text už ho tak nepotěšil. "Promiň Ruki." Ba naopak, vyděsil ho. Podíval se, kdy ta zpráva přišla. Ve dvanáct v noci. Natáhnul na sebe sako a kalhoty a vyběhl z domu.
Celou cestu k Aoiimu běžel. Došlo mu, co tím myslel. Přiběhl před jeho dům a odsunul květináč, pod kterým se blyštil stříbrný klíček. Aoi se mu někdy zmiňoval, že ho tam má schovaný.
Odemknul a prohledal každý pokoj. Nakonec vběhl do ložnice a spatřil něco, co s ním pořádně otřáslo. Aoi tam nehybně ležel a po posteli byly rozházené čtyři plata prášků. Ani ho nezajímalo co to je a hned se k Aoiimu vrhl. Snažil se nahmatat tep. Nezbývalo nic jiného něž zavolat záchranku a čekat. Sanitka dorazila během chvíle.
Ruki nervózně přešlapoval před dveřmi nemocničního pokoje. Nemohl uvěřit tomu, že si Aoi zkusil vzít život.
Za chvíli se u něj objevil nějaký doktor. "Jak je mu?! Žije?!" vyštěknul na něj s vystrašeným výrazem. "Je stabilizovaný. Dejte mu tak hodinku, dvě a pak za ním můžete. Bude, ale asi trochu dezorientovaný." Odvětil doktor. Ruki přikývl a posadil se na lavičku, před tím pokojem.
"Ruki?" ozvalo se za chvíli vedle něj. Ruki se otočil za hlasem a spatřil Uruhu. "Co tady děláš?" zeptal se a posadil se vedle něj. "Aoi… on chtěl… chtěl si vzít život…" vykoktal ze sebe. Uruha nic neříkal, jen vykulil oči. "A je v pořádku?" vzpamatoval se a položil mu ruku na záda. "Jo." Zakňučel. Po tvářích mu stékaly slzy a ne a ne se utišit. "Netušil jsem… že ti na Aoiimu, tak… záleží…" vypravil ze sebe po chvíli a zadíval se do jeho uslzených očí. Ruki trochu zrozpačitěl a Uruha si toho všiml. "My… jsme se spolu…" nedořekl větu a doufal, že to Uru pochopí. "A pro tebe… to znamenalo víc?" vyptával se dál. "No… jo." Odvětil po chvíli.
Uplynuly dvě hodiny, Uruha již odešel a Ruki vešel k Aoiimu do pokoje.
další! Další!! DALŠÍ!!! Moc se ti to povedlo <3 sice jsem věděla, že bude Aoi OK, ale stejně jse se bála! Bože to je tak.... a že spolu zůstanou
Dělej! Napiš další a nic mi do předu neřikej XDD