Roztříštěné srdce kapitola 2

27. listopadu 2010 v 21:56 | Nashime Gaze Tokio Kouyou |  Nashime - povídky
Nebudu prozrazovat nic dopředu... už bylo na čase abch to napsala že? snad se vám to bude líbit.... PS: celou dobu jsem u toho poslouchala Pledge xD
PPS: název se mi nelíbí, chci ho změnit a očekávejte to brzo! xD


Monotónnost nadcházejícího dne mě nijak nepřekvapila. Ráno jsem vstal, oblékl se, nasnídal, vyčistil si zuby a razil do školy. Jen letmo jsem se pozdravil s Aoim, protože než přišel už zvonilo na první hodinu a tak jsme byli oba ve spěchu. On určitě zaspal… asi taky usnul pozdě. Přemýšlel jsem při čemž si přezouval boty.
Vešel jsem do třídy a všechny páry očí se snesly na mě. Všichni seděli na svých místech, učitel byl ve třídě a zapisoval do třídnice.
"Omlouvám se, něco mě zdrželo…" odpověděl jsem na jeho tázavý pohled.
"Posaď se." Pokynul mi a já poslušně zasedl do lavice a připravil si věci. Seděl jsem s Izumi. Byla to vysoká, štíhlá dívka s dlouhými vlasy, které jak praví školní řád musela mít sepnuté gumičkou. Měla relativně světlé oči, kterými slídila po okolí a vyhledávala něco zajímavého. Byla to taková malá drbna.
"Já vím co tě zdrželo…" poznamenala aniž by mi věnovala jediný pohled. Raději jsem nereagoval… asi mě a Aoiho viděla včera ráno. Teď si z nás budou všichni utahovat a posmívat se nám. Ach ten život je tak bolestně sladký až z toho slzí oči…
Zřejmě vás nezajímá, jak probíhaly nudné hodiny matematiky, chemie, japonštiny a biologie, takže to tu nebudu rozpitvávat… ten den utekl rychle. Byl jsem rád, když jsem zase mohl vidět Aoiho.
Sešli jsme se v parku u školy, zahlédl jsem ho na lavičce. Přisedl jsem si.
"Čau…" pozdravil jsem a plácl ho přes stehno. Usmál se a zvláštně se na mě podíval.
"Copak?" Divil jsem se, když dlouho nic neřekl.
"Ale nic…" Odpověděl a políbil mě na tvář. Neodolal jsem mu a začal ho opatrně líbat na rty a naše polibky se prohlubovaly.
"Sakra Uruho kde vězíš? Víš přece, že máma chtěla abychom oba přišli domů brzy? A ty se tady muchluješ…. Ehm… s…." Najednou se tu objevila ségra. Jakmile jsem na sobě ucítil její ostrý pohled a uslyšel ten zvonivý hlas, polil mě studený pot a okamžitě jsem se odtrhl od Aoiho rtů. Po tváři mi probleskla červená barva, že by mi jí mohlo závidět i leckteré rajče.
"Jo… jasně… už jdu…" podařilo se mi ze sebe vyrazit a hodil jsem po Aoim omluvný pohled. Oběma nám bylo nesmírně trapně… Jen jsme si řekli "ahoj" a už jsem mizel pryč v patách mojí starší sestry. Nikdo nic neříkal, ale ona přece jen nevydržela mlčet.
"Ty jseš….. gay?!" Prohlásila cynicky a propukla v šílený smích. Nic jsem neodpovídal.
"Hlavně do Aoiho bych to teda neřekla…." Pořád se smála… kdyby věděla, že Aoi (její spolužák) si začal, zbláznila by se. Mockrát jsem slyšel jak se o něm baví s kamarádkami… asi se jí líbí.
"Tak už se uklidni…"
"Bože! Počkej až se to dozví máma!" Začala se řehtat ještě víc. Tohle mě zarazilo…
"Ty jí to ale neřekneš!" Zařval jsem vztekle a zastavil se.
"Myslíš? Vždyť maminka by na tebe byla pyšná! Vždycky obdivovala teplouše… sama dokonce říkala, že by radši byla na ženský…"
"To říkala, když táta přišel vožralej jako prase, smrděl a nebylo s ním k vydržení."
"Vážně?"
"Nedělej, že nic takovýho nevíš! Seš pěkná mrcha!" Neovládal jsem se. Stěží jsem se držel abych jí nevrazil pár facek… ale zabralo to, ona zmlkla. Urazila se a vypadalo to, že se mnou nějaký ten pátek nepromluví. Ostatně ani mi to nevadilo.

Když jsme přišli domů, máma byla vzteklá, že jsme zase přišli pozdě. Chtěla jet prý jet za babičkou… Místo toho nás seřvala a já se zavřel v pokoji.

Už byl večer a já dostal hlad. Ségra byla v kuchyni a jedla svoji večeři. Na mě samozřejmě špagety nezbyly a tak jsem si aspoň namazal chleba s máslem. Sice nerad, ale sedl jsem si k ní.
"Kde je máma? Ona jela bez nás?" zeptal jsem se. Jen přikývla. Chvíli bylo ticho.
"Je to tvoje vina…" sykla. Nějak jsem nepobíral.
"Cože?"
"Kdyby ses tam necucal s Aoim tak mi máma nezabaví mobil ty jedna buzno!" Vyštěkla po mně. To snad není pravda! Ona je takovej fracek rozmazlenej, že to ani není možný!
"Jo takže za to můžu já?? Tak jsi mě neměla nahánět a jít domu beze mě!"
"No jasně! Kdybych tam nepřišla tak si to tam rozdáte na lavičce!" Tohle byla poslední kapka. Prudce jsem vstal, vzal talíř a třísknul s ním o zem a s ohlušující ránou se rozletěl po celé kuchyni na tisíc malých třepů.
"Co si jako myslíš?! Dejte mi už všichni pokoj!"
"Tak tos přehnal… víš co? Jdi se bodnout!" Neměl jsem na to nervy. Sebral jsem se a odešel pryč. Bylo mi jedno kam mě vítr zavane, hlavně že budu co nejdál od ní, od domova (jestli se tomu tak dá říkat)…

Procházel jsem potemnělou ulicí, byla mi zima a netušil jsem kam jít. Sednul jsem si na lavičku v parku a objal své tělo rukama abych se trochu zahřál. Slunce už zapadalo a já neměl v plánu jít zpátky. Urovnával jsem si to v hlavě. Moje ségra…. Vlastně celá rodina je postavená proti mně. Co mám teda dělat? Nejradši bych se vážně bodnul… ale je tu Aoi - můj milovaný a sladký Aoi a kdybych si ublížil, trpěl by. Ne… kvůli němu to vydržím. Teď bych nejradši šel za ním, protože je jediný, komu se můžu svěřit, a to úplně se vším. Jenomže u sebe nemám ani jeden yen… odešel jsem beze všeho. Chtělo se mi brečet, ale nehodlal jsem se litovat. Přemýšlel jsem, co jsem kdy udělal špatně, kvůli čemu mě všichni nenávidí. Neměl jsem se narodit? Máma sice jednou mluvila o nějakém nechtěném dítěti, ale nemohl jsem to být já. Bylo by až třetí. Přemýšlel jsem a strašně mě bolelo srdce. Mrzelo mě, že každý má rodinu v pořádku, dostává se jim taková ta rodičovská láska…. A já? Nic! Zaťal jsem ruce v pěst. Ale z mého přemýšlení mě vytrhl křik. Leknul jsem se, když ke mně přiběhnul obří, uslintaný pes a otřel se o moje kalhoty. Se zhnuseným výrazem jsem z nich setřel tu slinu a pak zvednul oči, protože se tu objevila i majitelka toho čokla.
"Jé, ahoj Uruho! Co tady děláš tak sám? Moc se omlouvám… Naku-chan mi utekla."
"To je… hm… jo, to je dobrý." Odpověděl jsem hned co mi došel význam jejích slov. Byla to právě Izumi - moje spolužačka.
"Můžu si přisednout?" A já doufal, že sebere to psisko a odejde. Nic jsem nemohl dělat, přikývnul jsem, ale ani se ne ní nepodíval. Nepřítomně jsem koukal do blba.
"Je ti něco?" Sakra ta je vlezlá!
"Ne… nic…" odpověděl jsem klidně.
"Ale no tak! Vždyť to na tobě vidím. Někdo ti ublížil?" Otočil jsem se na ní s nečitelným výrazem ve tváři.
"Klidně mi to řekni." Usmála se.
"Ale vážně… nic se mi nestalo…" snažil jsem se jí přesvědčit.
"Neumíš lhát… vidím to na tvých očích. Jsi smutný…" Letmo se dotkla mojí ruky. Tohle gesto jsem chápal. Asi proto, že to často dělal Aoi, když mě chtěl rozveselit. Prostě jen takový jemný dotek, jakoby nic… Stáhl jsem svojí ruku zpátky a povzdychl si. Izumi se nedala odbít.
"Uleví se ti Uru…" pořád dotírala! POŘÁD! Měl jsem toho dost. V mém nitru mnou cloumal vztek, ale na povrchu jsem se snažil zůstat klidný.
Ona se ke mně ale pořád měla víc a víc. Přiblížila se a natočila si pramen mých vlasů na ukazováček. Pohladila mě po zádech a pořád se na mě dívala.
"Můžeš toho nechat?" zavrčel jsem a odtáhl se.
"Jdi pryč…" dodal jsem potichu.
"Ale proč?"
"Vždyť ty víš, že… já už přece patřím…"
"Aoimu…" řekla za mně. "Já vím… ale víš jak už dlouho se mi líbíš?"
"Přestaň! Mně nezajímají holky!" Vykřikl jsem.
"Před tím než jsi poznal Aoiho jsi nebyl na kluky…"
"Ale teď je to jinak sakra! Nech mě nepokoji! Chci mít klid! Copak to nikdo nechápe?" Rozkřikl jsem se a zvedl se k ochodu.
"Promiň…" Zaslechl jsem ji, ale ani jsem se neohlédl. Nenávidím lidi, co se o mě moc starají, co strkají nos do mých věcí… Teď už jsem vůbec netušil kam jdu… bylo však jisté, že moje cesta má vzdálený cíl. Přecházel jsem přes přechod a náhle slyšel řvoucí klaksony. Ozářily mě reflektory auta a konečně mi docvaklo která bije. Jen taktak jsem uskočil z cesty. V duchu jsem zaklel. Na štěstí jsem se dostal na druhou stranu silnice v pořádku. Obloha byla černo černá a to ne jen proto, že ji zahalil závoj noci. Přikryly ji mraky a k zemi se pozvolna začaly snášet studené kapky deště. Lidé na ulici roztáhli své deštníky, nebo si na hlavu nasadili kapucu. Já neměl vůbec nic. Mokré oblečení mě studilo na těle a roztřásl jsem se zimou. Líčení mi teklo po tvářích spolu s deštěm který se mísil s mými slzami. Přešel jsem další silnici a najednou v davu zahlédl osobu, která zářila jako tisíce hvězd, které teď obloha postrádala. Rozbušilo se mi srdce. Rozběhl jsem se k němu.
"Aoi!" vykřikl jsem a vpadl do jeho náruče.
"Uruho? Pro boha co tu děláš? Jsi celý promočený… vždyť se úplně třeseš!" Tiskl mě k sobě a svíral v pevném objetí.
"Co se stalo?" zeptal se a setřel mi část mého rozmazaného líčení z obličeje. Já mu jen hleděl do očí. V tuhle chvíli jsem nepobíral jediné slovo. Byl jsem tak šťastný, že jsem nedokázal vnímat nic jiného, než jeho tělo a doteky. Vzal jsem do dlaní jeho obličej a políbil ho na rty. V tu chvíli jsme existovali jen my dva. Všichni lidé, auta, domy, déšť… jako by tu nic nebylo. Jen Aoi a já.
"Pojď se mnou…" Vzal mě za ruku.
"Jsi tak studený, musí ti být zima." Ten chlad jsem nevnímal. Byl jsem s Aoim a to pro mě bylo všechno. Zmizely i špatné vzpomínky a myšlenky na smrt. Ruku v ruce jsme procházeli ulicí. Právě mi došlo kam jsem to šel. Vedlo mě moje srdce, nikoli mysl. Dřív nebo později bych se ocitl u jeho domu.
"Ale nebudou se tvoji rodiče zlobit?"
"Kdepak! Chtěli by tě poznat…"
"Počkej…. Tys jim to řekl?" Na mojí otázku mi neodpověděl. Ale u Aoiho většinou platí mlčení znamená souhlas.

U nich doma to bylo tak příjemné. Jeho máma mi udělala pravý zelený čaj a Aoi mi půjčil suché oblečení. Krásně jsem se zahřál. Povídali jsme si. Jeho rodiče byli fajn. Záviděl jsem… já nikdy neměl rodinu v celku a nežil jsem s ní v míru. Až jsme dopili čaj, zavedl mě do jeho pokoje. Sedli jsme si na postel. Aoi si mě k sobě přitiskl, hladil mě ve vlasech a já mu nenuceně vyprávěl, co se stalo.
"Ale teď je to dobré…" tišil mě, když se mi znovu hrnuly slzy do oči.
"Pojď, lehni si, odpočívej." Natáhnul jsem se, ležel jsem k Aoimu zády. Hladil mě a šeptal mi tak krásná slova. Vnímal jsem jeho příjemné teplo a už jsem neudržel oči otevřené. Usnul jsem. Zůstal u mě celou noc a brzy ráno mě vzbudil sladkým polibkem.
"Ahoj lásko…" řekl s úsměvem když jsem se na něj podíval. Pohladil jsem ho po tváři a úsměv mu opětoval.
"Jak se ti spalo Uru?"
"Krásně…" odpověděl jsem a políbil ho na jemné rty. Chvilku jsme se mazlili, ale oba jsme věděli, že to tak nemůže zůstat věčně. Musel jsem jít zase domů. Doufal jsem, že se něco zlepšilo, ale později se ukázalo, že je všechno ještě horší.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pukka | Web | 27. listopadu 2010 v 22:04 | Reagovat

*Brečí* To je doják... Další! Prosím! Další!! *S pláčem skáče z okna*
Ehm, tak tedy trochu kultivovaněji.
DOKONALOST-SAMA!!

2 Já, velká obdivovatelka tohohle blogu | Web | 27. listopadu 2010 v 22:13 | Reagovat

Nesnáším anti-yaoistky...*jde zmlátit Uruhovo ségru*
Prosím dalšííí... to je tak... hrozně... krásnýýý... ^^

3 Karii Sumire | Web | 27. listopadu 2010 v 22:17 | Reagovat

*o* aaaaaah....dokonalost totoo *smrk*
další, dalšíí!!...plosíím...piš piš...

4 Tomoko Ishihara | Web | 28. listopadu 2010 v 11:12 | Reagovat

DALŠÍ! HNED! x)

[1]: A ty koukej taky napsat další díl!

OK. Promiňte, dámy... když já se DĚSNĚ NUDIM!

5 Pukka | Web | 28. listopadu 2010 v 14:34 | Reagovat

[4]: Heh ani mě nehne!

6 Kana Kaii ドモ | Web | 28. listopadu 2010 v 16:06 | Reagovat

Skvelé!
Obi dvoje časti... :-D

7 Karii Sumire | Web | 28. listopadu 2010 v 20:04 | Reagovat

[4]: souhlas..Pukkynko začni psát! kydni sebou! xD....
[5]: hne!..

8 Pukka | Web | 28. listopadu 2010 v 20:41 | Reagovat

[7]: Nehne!! Nemám náladu, ani čas, ani inspiraciu!

9 Alex | Web | 5. prosince 2010 v 1:44 | Reagovat

oh :D sakra lidiii, já už chci další dííl :D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama