Červený koberec

23. prosince 2010 v 23:48 | Ai |  Ai - povídky
Holkýýýý, povedla se mi srnka XD Je tu můj (MUHAHAHA) první článek.
Tohle fan fiction je o nás, normálních dívkách, které se poznají s The GazettE. Takže nečekejte nic z jejich pohledu ani žádné shonen-ai nebo dokonce yaoi. Přeji příjemné čtení.



ČERVENÝ KOBEREC
   Červený koberec. Koberec, na kterém chce každý aspoň jednou stát. Ale ne všem se to podaří…
   Můj otec byl režisér a matka herečka. Dá se říct, že jsem na červeném koberci vyrostla. Když mi bylo deset, rodiče zemřeli při autonehodě. Po nich by zbyl pouze luxus, peníze a žádné vzpomínky. V osmnácti jsem měla přístup k účtu a začala jsem žít na vlastní pěst. Začala jsem chodit na vysokou školu, kde jsem poznala pět kamarádek: Ayano, Aisu, Kisaru, Riku a Sunako. Aisu a Ayano jsou těmi nejlepšími z nejlepších. Trávíme spolu se všemi co nejvíc času. Ayano jednou našla zajímavou hudební skupinu. Postupně jsme se ztotožňovali se členy a hráli na imaginární nástroje, až mě jednou napadl originální nápad.

Začalo to o Vánocích. Jelikož jsem měla peněz na rozdávání, koupila jsem holkám nástroje (hudební samozřejmě), a taky lektory. Ayano -> baskytara, Aisu -> el. kytara, Kisara -> klávesy, Rika -> el. kytara, Sunako -> bicí a já -> všechno. Asi si říkáte, co je to za magora… Jenže mě to prostě baví. Ale teď zpět k příběhu.
   "Jé, takže to teď budeme jako kapela?" zeptá se nadšeně Aisu.
   "Né asi, budeme s tim mlátit do zdi." Odpoví sarkasticky Ayano. Všechny jsme se začali smát.
   "A kdo bude zpívat?" zeptá se Sunako. Všechny se podívají na mě. Sakra. To mám za to, že o hřebce zpívám jako jediná.
   "A co název?" snažím se přejít na jiné téma. Aisu se chytne jako první a začne ze sebe chrlit nápady.
   "Acid rain, Adder, Defective girl… A co třeba The GazettE!" řekne nadšeně. Radši jdeme každá domů.

   Uběhlo čtvrt roku a každá už jsme uměli hrát.
   "Tak co na to říkáte?" zeptá se Kisara-san.
   "To je nádherná písnička. Seš dobrá, že k tomu máš rovnou i noty." Pochválí ji Riku-chan.
   "Ve čtyři u mě doma. Zahrajeme si to." Řeknu. Kisara-san mi dá text, abych se ho naučila.
   "Jo a nástroje si neberte, všechno mám doma." Dodám.

   "Nevadí, že zatím budeme v garáži?" zeptám se holek. Jen nad tím mávnou rukou. Otevřu ručně vrata a zeptám se: "Dáte si pití?" Sborově se ozve 'hai' a já jdu do kuchyně. Když přijdu dolů, všechny jsou u psacího stolu a čtou si písničky, které jsem složila.
    "Ty jsou boží. Proč jsi nám neřekla, že něco píšeš?" zeptá se Riku-chan.
   "Já… Nevím…" vykoktám.
   "Co takhle už začít hrát?" zeptá se Ayano. Odpovědí jí je, že si každý stoupl (nebo sedl) na své místo. Při zpívání jsem měla zavřené oči a holky se dívaly do not. Proto jsme si nevšimli zajímavého publika. Když jsme dohráli, ozval se potlesk. U otevřených vrat stálo pět chlapců.
   "To bylo vítečné. Skvěle hrajete." Pochválil nás s úsměvem ten nejmenší. Zčervenala jsem. Je k nakousnutí. Bylo hrobové ticho.
   "Etoo…" vydala jsem ze sebe. "To je poprvé co hrajeme a hned máme publikum." Nic inteligentnějšího jsem ze sebe nedokázala dostat?? Bože, to je trapas… Všech pět chlapců se začalo smát.
   "Tak to jsme rádi." Řekl vyšší mladík s páskou přes nos. Když se Aisu vzpamatovala, tak radostně vykřikla: "Áááá, to jsou The GazettE." A rozeběhla se k černovlasému chlapci. Skočila a svalila ho na zem. Všichni jsme se začali smát. Až na toho chlapce. Červenal se. Asi bych je měla nazývat muži, přeci jen jsou zhruba o devět let mladší než my.
   "Dáte si pití?" zeptám se té, pro nás slavné, kapely. Přikývnou na souhlas, a tak utíkám do kuchyně. Opřu se o linku a rozdýchávám to, co se dole stalo.
   "Prosím tě, kde je tady záchod?" zeptá se malý mužík.
   "Druhé dveře vpravo." Řeknu a ukážu tím směrem.
   "Díky" odpoví a jde. Automaticky vytáhnu šest sklenic, a tak si rovnou naliji vodu.
   "Je to dobře? Chceš nějak pomoct?" Už přišel ze záchodu. Podívám se na něj a pokusím se usmát.
   "Mimochodem, já jsem Takanori." Řekne a podá mi ruku.
   "Ai… Já jsem Ai." Potřeseme si a Takanori spustí: "Tak jak můžu pomoct?"
   "Tím, že odejdeš. Šíleně mě znervózňuješ." Odpovím a začervenám se. Přijde ke mně blíž a s úsměvem na tváři se zeptá: "Vážně?"

   Z pohledu Kisara-san:
   Postupně jsme se seznámili a představili se. Začala houstnout atmosféra a vytvářeli se skupinky po dvouch. Kde jenom ta Ai vězí?! Nudím se tu a nemám si s kým povídat. Dokonce i ten mrňous zmizel. Prý, že jde jen na záchod.
   "Jdu se podívat po Ai." Oznámím lidem v místnosti, ale nikdo mě nevnímá. Když jsem šla po schodech nahoru do kuchyně, zahlédla jsem Aisu, jak se líbá s Yuu-kunem.
   "Ai, jsi tady?" zavolám a jdu směrem ke kuchyňské lince. Nikde nikdo. Vezmu si do ruky tužku a papír. Začnu psát: Ai, promiň, ale už musím jít. A bach! Tam dole houstne atmosféra. Víš jak to myslím ;) Kisara-san. Dám papír ke skleničkám s pitím a jdu domů.

   Zpět k hlavní postavě:
   Cestou do kuchyně jsem si rukou učesala vlasy. U skleniček ležel papír, a tak jsem si ho přečetla.


"Můžu ti už konečně s něčím pomoct?" zeptá se Taka-chan.

"Pomůžeš mi tím, že si vezměš pití a půjdeš napřed." řeknu.

"Ne, půjdu současně s tebou." Řekne naoko uraženě. Vezmu podnos s pitím a jdeme po schodech dolů do garáže. Po cestě dolů mi šáhne na zadek.
   "Nech toho. Co si ostatní pomyslí!" řeknu naštvaně.
   "Ať si myslí, co chtějí. Mě je to jedno." Podívala jsem se po celé garáži a všimla jsem si, že jsou všichni nějak zaměstnaní.
   "Už chápu, co Kisara-san myslela tou atmosférou. Ti si nic nepomyslí." Řeknu si nahlas.


"Vážně nic?" zeptá se Takanori s jiskřičkami v očích.
   "Iie." Odpovím. Otočí se ke mně a před ostatními mě políbí. Náhle je hrobové ticho. Jako první promluví Ayano: "Jděte si s tím někam do tmavýho koutu jako oni.," ukáže směrem Aisu-chan a Yuu-kunovi. "Dělá se mi z vás blbě." Akira využije příležitosti a zeptá se: "A z toho taky?" Hned na to ji políbí.
   "Ložnice je nahoře…" dobírám si teď s úsměvem na tváři Ayano já.

   Měli jsme stále více písniček a dokonce jsme měli za sebou hodně živých vystoupení. Chodili jsme (a stále chodíme) se členy The GazettE. Tam kde byli oni, tam jsme byly my a naopak. A teď? Stojím na červeném koberci se svými přáteli a užívám si ten nádherný pocit.
  
   Červený koberec. Koberec, na kterém chce každý alespoň jednou v životě stát…
  
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 | Web | 24. prosince 2010 v 1:25 | Reagovat

Pěkný, až na malou drobnost: tohle není slash, ale fan fiction, slash je označení pro yaoi povídky...
To jen tak na okraj...^_^
Dobrou noc a Veselý Vánoce!

2 Ai | Web | 24. prosince 2010 v 17:43 | Reagovat

[1]: Jejky, já napsala slash?? Díky za upozornění ^^

3 Aisu | Web | 3. ledna 2011 v 16:58 | Reagovat

muhehehe.. čtu to po druhý a furt je to boží XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama