Roztříštěné srdce kapitola 4

9. prosince 2010 v 18:12 | Nashime Gaze Tokio Kouyou |  Nashime - povídky
Měla jsem v plánu, že tohle bude poslední kapitola... (mám takový dojem, že to samé jsem psala i u minulého dílu xD) Jenomže naléhavé prosby čtenářů se nedaly přesechnout... kdybych to tímto chtěla dotáhnout až do konce, který v hlavě vidím jasně a blížím se k němu, trvalo by to dost dlouho a jelikož sama nenávidím čekání, nenechám čekat ani vás! Možná jste postřehli, že už jsem změnila název.... abyste se nelekli, že už píšu zase novou povídku... něco jsem sice měla na srdci, ale nechám to plavat... uvidíme jestli po tomhle budu ještě něco psát... třeba si dám zase na delší dobu pauzu, protože všechny ty slashe mi příjdou jednotvárné... je tam pořád to samé dokola... ale možná přijdu na nový způsob...... nějaký originálí ;-) Přeji vám hezké počtení a upozorňuji: DOŠLY ZÁSOBY KAPESNÍKŮ!!


O několik hodin později, kdy sedativa přestávala působit jsem se pozvolna probíral. Absolutně nic jsem si nepamatoval - jako by mi vymazali paměť. Bylo mi špatně a nemohl jsem se ani pohnout. Dělalo mi problémy jen mrkat slzícíma očima, kterýma se mi moc dobře nedařilo zmapovat prostor ve kterém jsem se nacházel. Snažil jsem se rozvzpomenout na poslední události, ale nedokázal jsem to. Na jednu stranu jsem byl rád, ale nechápal jsem jak jsem se tu octnul a co se děje. Potřeboval jsem nějaké vodítko. Jenomže čím více jsem se snažil, tím více mě rozbolívala hlava. Byl jsem vyčerpaný a malátný. Neměl jsem moc sil, ale zároveň jsem nedokázal usnout. Cítil jsem jak něco zlého drtí moje srdce, ale neměl jsem ani tušení, co by to mohlo být. Ještě dlouhou dobu trvalo, než jsem se zotavil… mohlo to být v řádu několika hodin.
Odpoledne se najednou otevřely dveře a dovnitř vešli nějací dva lidé. Odněkud jsem je znal… ano! Já je znám… ale odkud? Žena oděna v černých kalhotách a bílé halence ke mně přistoupila a věnovala mi soucitný pohled.
"Jak se cítíš Uruho?" Bylo na ní vidět, že se ocitá v opravdu špatném období. Její obličej naznačoval , že jí něco hodně trápí. Dlouho jsem se na ní jen mlčky díval a stále se snažil vzpomenout si, co se odehrálo než jsem se dostal sem…. ne… nic, Nic a NIC!
"Není mi moc dobře…" zachraptěl jsem téměř neslyšně. Zdálo se, že můj hlas dal výpověď. Naposledy jsem takhle mluvil, když jsem si vyřval hlasivky na koncertu.
Muž, který ženu doprovázel stál najednou po jejím boku… stejně jako ona měl zachmuřený výraz ve tváři. A při tom mi byl tolik povědomí… když jsem se na něj díval, skoro jako bych si vybavoval, kdy jsem ho viděl poprvé. "Ahoj tati… co tady děláš tak brzy?" uslyšel jsem ten krásný hlas ve své hlavě. Moment… už jsem to někde slyšel! "Kolega vzal tu práci za mně…" odpověděl druhý hlas… patřil tomuhle muži. Bože můj! To bylo jen před několika dny… možná před dvěma týdny… když… Aoi a já… byli jsme sami v jeho domě, na gauči v obýváku… znovu jsem cítil ty jemné doteky, znovu se mi rozbušilo srdce jako v ten den, v ústech jsem měl chuť jeho polibků… a pak se celý ten příběh odvíjel dál… viděl jsem ten moment, kdy do domu přišel jeho táta zrovna když jsem odcházel. Najednou se obraz změnil a viděl jsem Izumi
a slyšel její slova když se mi vtírala jak jsme seděli na lavičce… a náhle jsem byl zase u Aoiho… pil jsem horký čaj, který mi připravila jeho máma… právě ta žena co tu teď stála s tak bolestivým obličejem a očima kde se skrývalo moře slz…. Vždyť před tím se usmívala a vypadala šťastně…. I já byl šťastný. Mé myšlenky byly v rychlém pochodu… odehrálo se mi to celé v hlavě. A pak se mi vrátila i vzpomínka na to, jak jsme já a Aoi sjeli v autě do řeky. Jak jsem se snažil ho zachránit… a pak znovu slyšel co říkali ve včerejších zprávách…. AOI JE MRTVÝ! Zmocnila se mě opět ta nezvladatelná úzkost. Včera jsem tolik křičel a doktoři mě nedokázali uklidnit až mi píchli něco, co mě umlčelo… nechtěl jsem aby to tu bylo znovu. Jenomže se do mé mysli vkládala jakási nedůvěra… prostě jsem tomu nechtěl věřit. Neměl jsem ověřená fakta. Třeba to byl zlý sen, co se mi jen vrátil teď po probuzení anebo stále ještě trvá…
"Je-je Aoi v pořádku?" promluvil jsem znovu a ti dva si vyměnili ustarané pohledy.
"Když ho přivezli sem, ještě dlouho se snažili ho oživit, ale on se… on se neprobral…" Odpověděl mi jeho táta… oba se snažili být silní, ale nedokázali to… jeho žena se rozvzlykala a z mých očí se taky začaly drát tiché slzy.
"Musíš být silný… vím, že je to těžké, ale nemáš na vybranou…" zašeptal a dlouze se odmlčel jakoby zapomněl co chtěl říct, ale pak pokračoval. "Za dva dny bude mít pohřeb…" Roztřásl jsem se.
"A máš kam jít až tě odsud pustí?" Obrátila se na mně Aoiho máma. Zaváhal jsem… z domu mě vyrazili… teď jsem vlastně bezdomovec… Zavrtěl jsem hlavou.
"Mohl bys nějakou dobu zůstat u nás… alespoň než se všechno vyřeší…" To jsem nemohl přijmout, vždyť už tak měli dost problémů a já bych to ještě zhoršoval. Nijak jsem tentokrát nereagoval. Unaveně jsem zavřel oči a nechal stékat své slzy do polštáře. Ani jsem nepostřehl, že už odešli. Bojoval jsem s tím, ale ta bolest byla příliš silná. Drtilo mě to. Pořád jsem tomu nechtěl věřit, ale věděl jsem, že je to krutá realita. Sáhl jsem si na úplné dno. Čím více jsem na to myslel, tím větší byla má deprese. Teď už tu neexistoval nikdo komu bych se svěřil, ke komu bych měl takovou důvěru jako k Aoimu. Byl jsem jako tělo bez duše. Vždyť ještě před nedávnem jsme Aoi a já byli jako jeden… jenomže teď nás něco roztrhlo a už to nešlo vrátit do starých kolejí. Teď jsem jen přežíval. Ale aspoň jsem svou bolest chtěl zmírnit. Vzbudil jsem se uprostřed noci kvůli zlému snu. Vstal jsem z postele a možná nepochopitelně, ale začal jsem prohledal všechny šuplíky… nic v nich nebylo. Podíval jsem se do svých věcí a ku podivu jsem tam našel co jsem hledal… vzal jsem ten předmět do ruky. Byl to kapesní nožík. Často jsem slýchal, že fyzická bolest pomáhá od psychické… otevřel jsem ostří a přiložil si ho na ruku. Bez sebemenšího zaváhání jsem se říznul. Pálilo to… byla to taková ta nepříjemná ostrá bolest. Jako když se říznete o papír, ale v mnohem větším měřítku. Z rány mi tekla horká krev, jako by s ní odcházel i všechen ten smutek. Nevkládal jsem naději do toho, že mi to nějak pomůže, ale nedalo mi to. A ono to opravdu fungovalo. Sice nepatrně, ale na chvíli jsem mohl myslet na něco jiného. Říznul jsem se znovu a tentokrát do zápěstí. A zas ta stejná bolest. Asi jsem pořád neměl dost, měl jsem nutkání udělat to znovu. Říznul jsem se kousek pod ramenem. Tahle rána byla možná hlubší. Ale té krve bylo najednou moc… Raději jsem toho nechal. Vzal jsem nějaké moje tričko a obvázal si celou ruku abych to krvácení zastavil. Lehnul jsem si na postel a někdy nad ránem usnul. Stačil jsem se vzbudit dřív, než přišla sestra a nepřinesla mi snídani. Krví prosáknutý kus látky jsem vyčistil studenou vodou a mýdlem… v zrcadle jsem zahlédl ty jizvy. Byly opravdu ošklivé, ale v tu noc jsem nemusel myslet na Aoiho a to mě uspokojovalo. Možná jsem dnes byl o něco vyrovnanější… teda alespoň jsem tak působil. Schoval jsem nůž a zase zalezl do postele. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla zdravotní sestra s dlouhými černými vlasy.
"Dobré ráno, nesu vám snídani a dobré zprávy." Zářivě se na mně usmála.
"Dneska už bychom vás mohli pustit domů, možná ještě dopoledne." Nic jsem neříkal. Pro mě by bylo lepší zůstat tady a to ačkoli nemocniční strava byla katastrofální a nezbývalo mi nic jiného než ležet v posteli.
Jen jsem poděkoval a ona zase odešla k jinému pacientovi.
Cokoli by bylo lepší než jít do Aoiho domu a cítit jeho sladkou vůni ačkoli on už se tam nikdy neobjeví. Snažil jsem se na něj zapomenout, ale zároveň jsem to nechtěl udělat. Tolik mi chyběl jeho úsměv, ty jeho zářivé oči a něžné doteky. Ta krásná slova co mi šeptával, toužil jsem znovu políbit jeho rty, hladit a objímat ho… jenomže ta realita je krutá - už to takhle nikdy nebude. Nikdy a to ani kdybych pro to udělal cokoli… nikdo a nic už mi ho nevrátí zpátky.
Už zase na mně přicházela ta bezútěšná úzkost. Cítil jsem jak se třesu a moje myšlenky se opět rozbíhají do všech stran. Vracela se ta nesnesitelná bolest a hrnuly se mi slzy do očí. Ještě zdaleka jsem se s tím nesmířil.

Z nemocnice mě pustili po obědě. Poflakoval jsem se po ulicích. Bloudil v uzavřeném kruhu zoufalství a neviděl žádnou cestu zpět. Nedokázal jsem svobodně přemýšlet. Šel jsem nějakou povědomou ulicí a najednou zavítal na důvěrně známé místo. Důvěrně známé, ale přes to úplně cizí. Došel jsem k domu se světle oranžovou omítkou a černou střechou. Od silnice k němu vedla kamínková cesta, já však nešel blíž. V tom domě jsem bydlel. Zdál se mi teď nějaký opuštěný. V oknech nevysely žádné záclony a tím pádem bylo vidět do všech pokojů, které zely prázdnotou. Odstěhovaly se… máma a ségra mě tu nechaly samotného. Ale bylo mi to jedno… už to nebyli moji příbuzní. Váhal jsem jestli bych měl jít úplně blízko, ale byl jsem si jistý, že tam nikdo není. Třeba tam nechaly nějaké mé věci.
Jak jsem byl naivní! Pomalým krokem jsem se došoural k zamčeným dveřím. Neměl jsem jak se dostat dovnitř. Nechtěl jsem rozbíjet okna ani nic podobného… určitě všechny moje věci, které nepotřebovaly prodaly nebo vyhodily a ty cennější, jako na příklad můj mobil, který mimochodem obsahoval všechny SMS-ky co jsme si napsali s Aoim si nechaly. Byla mi zima a tak jsem se obrátil zpátky a opět pomalu šel k domu Aoiho rodičů. Čím více jsem se přibližoval, tím větší se mně zmocňoval smutek. Právě jsem šel ulicí na které jsem potkal Aoiho, když jsem utekl z domu. Jak tehdy strašně pršelo a on mě
vzal k nim abych se zahřál. A pak jsme spolu usnuli v jeho malé posteli. A další den se to stalo… Ta myšlenka my vězela v hlavě. Bylo to přímo mučení. Strašně jsem trpěl… Míjel jsem školu, v tu chvíli jsem si přál být neviditelný. Alespoň jsem doufal, že nepotkám nikoho z mých spolužáků… obzvláště Izumi bych nerad viděl. Však tomu jsem také předešel. Rychle jsem proklouzl ulicí a stanul u prahu Aoiho domu. Už teď jsem cítil jeho omamnou vůni. Usmál jsem se a po tváři se mi skoulela slza. Neměl jsem odvahu zazvonit na zvonek… nedokázal jsem to. Málem se mi podlomily nohy když jsem tam tak stál. Rychle jsem utekl pryč. Prostě to nešlo...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alex | Web | 9. prosince 2010 v 19:19 | Reagovat

oooooou :// chudaaaak ://

2 | Web | 9. prosince 2010 v 19:48 | Reagovat

Nééééééé.....*beží si pro kapesníky*
Ty to umíš tak úžasně napsat... tak smutně a přitom čtivě...*smrk*...
...a ještě když se člověk dívá na ten dess s Aoiem...*fňuk a smrk*

3 Pukky | Web | 9. prosince 2010 v 19:56 | Reagovat

T-t-ty bestie!!
Ty hnusnej sadisto!!
A-až se mě ty dostaneš pod ruku, tak si mě nepřej!!

Nikdy sem netušila, že mě něco takhle rozbrečí!! /Sem zvědavá komu budu vysvětlovat KAM se poděli kapseníky *fňuk*/

4 Karii ウサギ Sumire | Web | 9. prosince 2010 v 20:03 | Reagovat

Och.....*topí se*
tak to je uplně, prostě dokonalý O_o....
wow...tak to mě dostalo....
prostě No Comment
*de si udělat kafe*
chudášeek *utopila se*

5 Kaa-Ya | Web | 9. prosince 2010 v 20:08 | Reagovat

CO TO JE?! Já chcu další! Hele to je provokace ten dess s Aoim... Když je-Aoi-DEAD... a kůli tobě chcípne Gazerock, já to řikám furt... kekeke

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama