Roztříštěné srdce kapitola 3

5. prosince 2010 v 22:34 | Nashime Gaze Tokio Kouyou |  Nashime - povídky
Tak a je to tady! Nejdramatičtější část celýho příběhu... myslela jsem, že to bude polsední díl, ale všechno co tam ještě bude se hold do jednoho nevešlo a tak čekejte ještě jeden... snad se bude líbit! XD


Když jsem se objevil u prahu našeho domu, uvědomil jsem si, že nemám klíče… sakra, sakra! Musel jsem zazvonit. Netrvalo to ani půl minuty a dveře se otevřely. Stála v nich máma. Ta se asi vrátila ještě včera večer… možná těsně po tom, co jsem odešel. Vzala mě za tričko a vtáhla mě do domu. Přitiskla mě ke zdi a držela mě tak, že jsem se nemohl ani bránit.
"Jak si to jako představuješ?! Ty jsi normálně zdrhnul!" Snažil jsem se nevnímat její křik, její přítomnost. Pořád jsem myslel na Aoiho, to mě uklidňovalo a dodávalo sílu.
"Tak kde jsi byl? Co?!"
"Šel za tou jeho děvkou!" ozvala se ségra.
"Jakou děvkou?!" Vyštěkla máma a vrazila mi takovou facku, že se mi na tváři obtiskly její prstýnky. I přes její sevření jsem zavrávoral.
"To jsem ti vlastně neříkala, že náš drahý Uruha je buzna viď?"
"Sklapni ty jedna svině! Sama nevíš co řikáš!"
"Klid… promluvíme si…" mámin hlas byl klidnější, ale zacházela se mnou ještě surověji. Vzala mě za vlasy a táhla do obýváku, kde se mnou švihla o zem. Posadila se do křesla naproti mně.
"Tak jak to teda je?" Zeptala se, přičemž mě vzala za bradu a zaklonila mi hlavu abych se jí chtě nechtě díval do očí.
"Slyšíš co říkám?" Nechtěl jsem jí poslouchat, připadalo mi to až příliš nerealistické… před chvílí jsem byl tolik šťastný a teď se to úplně obrátilo. Stále jsem v hlavě držel myšlenku na ty krásné věci, ale protože ta realita byla tak krutá, přebíjela veškerou něhu. Hrnuly se mi slzy do očí.
"Prosím… ma-mami…" dostalo se skrz moje rty, ale ta slova byla tak nesrozumitelná, že jsem jim sám těžko rozuměl. Jenomže ona to slyšela až moc dobře.
"Ty už nejsi můj syn! Vykašlal ses na nás!" Zařvala a uhodila mě do hlavy. Spadnul jsem na zem a zůstal ležet.
"Nikdy ses neměl narodit! Nikdo tě nechtěl! Měli jste být jenom dva!" Vypadalo to, že ségra z ní začíná mít taky pořádně nahnáno… máma byla odjakživa dost tvrdá, ale nikdo z nás netušil, že by dokázala být až tak krutá.
"Víš zlatíčko tvoje druhá sestra je v Americe…" Klekla si ke mně a lehce se mě dotkla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takže já byl to nechtěné dítě a došlo to až tak daleko… Odstrčil jsem její ruku a rychle se sebral ze zemně… nechtěl jsem s nimi mít nic společného. Rozeběhl jsem se ke dveřím, otevřel a vyběhl na ulici. Utíkal jsem pryč a po tváři mi tekla jedna slza za druhou. Všechno jsem nechal za zády. Dostal jsem se až na most. Byl tak vysoký a mně se zmocnilo neuvěřitelné nutkání skočit. Ale co s těmi všemi lidmi? Bylo jich tu moc… svalil jsem se na zem u stěny mostu, přitáhl si kolena k bradě a tiše plakal. Nechtěl jsem prolévat žádné slzy, ale copak šlo je zadržet? Najednou jsem ucítil, jak se mě dotklo něco velkého a chlupatého. Zvedl jsem uslzené oči a zase se díval na toho obřího uslintaného psa, který patřil Izumi. Bál jsem se, že na mě bude zase něco zkoušet. Dělal jsem, že tam nejsem.
"Uru…" Slyšel jsem své jméno.
"Copak se stalo?" Sedla si vedle mě. Stejně jako včera na mě začala dotírat.
"A co když ti to nechci říct?" Dostalo se přes moje rty a podíval se na ní, čímž jí ukázal svůj ubrečený obličej.
"Je mi líto, jak jsem ti včera ublížila. Neuvědomila jsem si to… promiň…" její pohled spadl k zemi.
"To nic…" Odpověděl jsem.
"Máš nějaké problémy?"
"Ale k čemu by ti bylo to vědět?"
"Třeba pro to, že bych ti chtěla pomoct…" přátelsky se usmála.
"Jenomže s tímhle mi nikdo nepomůže…"
"Aha… tak to mě mrzí… máte snad s Aoim nějaké špatné období? Ono to přejde."
"Ne, nejde o Aoiho… ten mi právě pomáhá…."
"Takže je to něco v rodině?" Při posledním slově jsem se roztřásl.
"Taky se s našima často hádám…"
"Tohle ale nebyla jen obyčejná hádka! Myslíš, že je normální aby tě máma mlátila?" vyvrátil jsem její myšlenku a přejel si po tváři na níž jsem měl pořád ještě obtisknuté její prstýnky. Izumi jen bolestivě sykla a soucitně se na mě podívala.
"Ale i tak… brzy je to přejde… kvůli čemu to bylo?" ach ten její neposkvrněný optimismus! Chvíli jsem mlčel, ale pak se odhodlal jí to říct. Jen jsem doufal, že to nikomu nevyzradí…
"Víš… ono je to složitější…" A celé jí to odvyprávěl. Ona jen strnule seděla a zděšenýma očima ani na vteřinu neuhnula od mojí tváře.
"A tak teda…. Nemůžeme zavolat třeba policii?"
"Na co policajty? Nic by nevyřešili! Nezbavili by mě trápení, jen by ho možná ještě zhoršili! Nemáš u sebe mobil?"
"Mám… chceš zavolat Aoimu že?"
"Jo…" Ochotně mi telefon půjčila. Měl jsem štěstí, že si Aoiho číslo pamatuji. On mi řekl, že pro mě přijede autem, že mu ho táta na týden půjčil, protože si právě udělal řidičák. Zanedlouho na silnici opravdu zastavila černá honda a z ní vystoupil můj Aoi.
"Tak se měj" rozloučila se Izumi a se svým psiskem odešla pryč.
"Uruho…" Vydechl, když ke mně přišel. Pohladil mě po vlasech a já pod jeho dotekem zase mohl myslet na krásné věci.
"Co se stalo?" Tak jsem to tedy vyprávěl i jemu. Společně jsme pak nasedli do auta a vyrazili směr jeho dům. Skoro celou cestu jsme mlčeli, ale pak náhle Aoi zastavil na odpočívadle u řeky. Takové klidné místo.
"Kde to jsme?" Neodpověděl mi, ale přitáhl si mě k sobě k dlouhému polibku. Začali jsme se líbat čím dál vášnivěji. Odtáhl jsem se abych se vydýchal.
"Nedovolím aby se ti něco stalo…" Zašeptal a vtiskl mi polibek na čelo. Zajel jsem mu rukama pod tričko a přitiskl ho ke dveřím auta. Obdařoval jsem jeho tělo tou nejněžnější péčí. Bylo mi krásně… byl jsem s ním a to pro mě znamenalo úplně všechno. Aoi byl celý můj život. Bez něj bych neexistoval. Právě jsem byl v sedmém nebi, vynahrazoval mi všechnu tu bolest. Převalil se na mě a líbal mě na krku. Postupoval stále níž, rozepínal mi mojí košili až se dostal ke knoflíku mých kalhot. Pomaloučku ho rozepínal.
Když v tom jsem uslyšel strašnou ránu, auto sebou cuklo, nafoukly se airbagy, vysypalo se zadní sklo a my dva jeli přímo do řeky. Nevěděl jsem co se děje. Viděl jsem krev a byl jsem v šoku. Nejhorší bylo, že ta krev nepatřila mně. Auto se šplouchnutím vjelo do vody. Jen jsem doufal, že ta řeka není hluboká… Jenomže jsme se začali potápět čím dál hlouběji. Zadržel jsem dech a vzal Aoiho za ruce. Snažil jsem se ho vytáhnout ven, ale byl tam zaklíněný. Nemohl jsem ho vytáhnout. Zřejmě se uhodil do hlavy a byl v bezvědomí. Už jsem nemohl déle zadržovat dech. Musel jsem se vynořit a pustit ho. Nabral jsem vzduch do plic a chtěl to zkusit znovu, ale auto unášel proud a bylo mi čím dál vzdálenější. Propukl jsem v paniku. Aoi byl pod vodou, v bez vědomí a zaseknutý v autě. Plaval jsem za ním, ale nestačil jsem tomu tempu a proud mě stahoval ke dnu. Bránil jsem se tomu mocnému živlu jak jen jsem mohl. Za záchranu svého drahouška bych udělal cokoliv, zemřel bych pro něj. Vydrápal jsem se na břeh a běžel podél řeky. Skočil jsem zpátky do vody tam, kde zmizelo auto a rozbitým zadním sklem jsem se dostal k Aoimu. Zapřel jsem se o sedačku a vzal ho kolem pasu. Trochu jsem s ním pohnul. Udělal jsem to znovu a vysvobodil ho. Táhl jsem ho na hladinu. Srdce mi tlouklo jako o život a měl jsem neskutečný strach. Dostal jsem nás na břeh. Ani nevím jak, ale dokázal jsem to. Položil jsem Aoiho do trávy a zkontroloval jeho tep. Nic… zděsil jsem se. Snažil jsem se dostat vodu z jeho plic a při tom křičel o pomoc. Nic nepomáhalo. Byl jsem naprosto zoufalý, panikařil jsem a to není správné. Až byla všechna voda pryč, pokračoval jsem v poskytování první pomoci. Stlačoval jsem jeho hrudník a vdechoval do Aoiho vzduch, ale nic nepomáhalo. Kdybych mohl zavolat záchranku… prosím ať má v kapse mobil! Modlil jsem se aby ho tam měl, ale bude fungovat? Našel jsem ho… ne!!! Zničila ho voda! Prosím řekněte mi někdo, že to není pravda! Pomozte mi!!!
"Slyší mě někdo?? Prosím!!" Křičel jsem v čirém zoufalství. Nepřestával jsem dávat impulsy jeho srdci, ale ono prostě nechtělo začít tepat.
"Aoi nedělej mi to! Prosím tě…. Otevři oči!" Rozbrečel jsem se. Ale nechtěl jsem to vzdát. Avšak po zhruba hodině jsem byl úplně vyčerpaný… neměl jsem sílu a mé tělo bylo prokřehlé zimou. Necítil jsem prsty. Nechal jsem tam Aoiho ležet a dostal se až k silnici, která byla hodně daleko od té řeky. Skácel jsem se k zemi úplně vysílený a doufal, že mě nějaký kolemjedoucí uvidí. Někdo zastavil. Natočil jsem k němu oči a zoufale se na něj díval.
"P-prosím… pomoz-te mu…." Sotva jsem hýbal rty. Ten člověk hned zavolal záchranku a odvezli mě do nemocnice. Víc si toho nepamatuji. Ani nevím, jestli vzali i Aoiho, jestli ho našli…

Otevřel jsem oči. Ležel jsem v nějakém bílém pokoji. Byl jsem tam sám. Chvíli mi nedocházelo, jak jsem se tu vzal, co se stalo a kdo vůbec jsem, ale pak se mi všechny myšlenky vlily do hlavy. Shodil jsem ze sebe přikrývku a bosí vyběhl na chodbu. Byla mi neuvěřitelná zima, ale musel jsem hned zjistit jestli je Aoi v pořádku. Narazil jsem na zdravotní sestru a začal na ni naléhat.
"Vraťte se prosím zpátky na pokoj…" řekla mi jenom a tlačila mě do dveří, které jsem se před tím ani neobtěžoval zavřít.
"Ne! Já chci vědět, co se stalo s Aoim!!" Vykřikl jsem.
"Jděte zpátky do pokoje, musíte odpočívat."
"Ale copak nechápete, co vám říkám?"
"Chápu to moc dobře… buďte klidný…" Řekla ať jsem klidný? Takže je v pořádku?! Rozbušilo se mi srdce… on to přežil!! S klidem v duši jsem tedy ulehl, ale nemohl jsem usnout. Zapnul jsem si televizi a přepínal všechny možné programy… nic pořádného nedávali…
Pomalu nastával večer a začínaly televizní zprávy. Můj pohled se zasekl na obrazovce. Ten dobrý pocit pomalu mizel… Viděl jsem, jak z řeky vytahují auto…. Auto Aoiho táty. Roztřásl jsem se.
"…nehodu zapříčinil opilý řidič, který ve vysoké rychlosti narazil přímo do vozidla kde byli dva mladí chlapci. Z místa se mu podařilo ujet napříč havarijnímu stavu jeho auta. Černá honda sjela do řeky. Její řidič údajně zůstal zaklíněný uvnitř a utopil se…"
Dál jsem nebyl schopný vnímat ostatní slova… nedokázal jsem tomu uvěřit… člověk který mi byl tak blízký, kterého jsem tolik miloval, pro kterého jsem žil……. Aoi….. je mrtvý! Už nic mi ho nevrátí zpátky…. Nic… Rozbrečel jsem se. Neovládal jsem své pocity… nevěřil jsem tomu, ale podvědomě jsem věděl, že je to pravda. Přes mé hlasivky se dral bolestný křik, který se nedal utišit. Oči a celý obličej smáčely mé slzy. Teď už tu nebyl ani jeden jediný důvod proč si zachovávat život. Aoi byl celý můj svět… všechno co jsem měl - to nejcennější. Ten nejúžasnější člověk na světě! A teď už tady není…. Není a nebude. Celý jsem se třásl a křičel v záchvatu pláče a zármutku. Svalil jsem se z postele na tvrdou a studenou zem. Opřel jsem se o postel a trhal z ní prostěradlo.
"Aoi…" šeptal jsem mezi vzlyky.
"Prosím!" Zakřičel jsem a v tu ránu se u mě objevila zdravotní sestra.
"Co je vám?" Vyděsila se, když mě uviděla na zemi.
"Aoi……." Stále jsem šeptal jeho jméno… naprosto jsem ignoroval její přítomnost, ale jen do chvíle než se mě nedotkla.
"Nechte mě bejt! Všichni jste lháři! Nikdo z vás neví jaký je ztratit někoho jako byl Aoi!" Zařval jsem hystericky a odstrčil jí.
"Prosím… uklidněte se…. Co se stalo?" Nedokázal jsem odpovědět… ocital jsem se úplně na dně… uvědomoval jsem si, že teď už tu nebude nikdo, kdo by mi pomohl v té nejtěžší chvíli mého zatraceného života… nikdo mě nedokáže utěšit, nikdo jako Aoi už na světě neexistuje! Neovládal jsem se… Tolik to bolelo… Nedokázali mě uklidnit a tak mi píchli nějaké svinstvo na uklidnění. Usnul jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 | Web | 6. prosince 2010 v 9:06 | Reagovat

Néééééé...prosím, řekni že Aoi bude žít...že jo? *fňuk*
Chudáček Uru...chudáček chudáček Uru...
*zbytek komentáře zanikl ve fňukání, rozčileném pištění a neidentifikovatelných zvucích*

2 Suzuki Miu | Web | 6. prosince 2010 v 17:12 | Reagovat

T-to... Nashii, až ty se mě dostaneš pod ruku, tak...
... ti dám přátelskou herdu do zad!!
Ale tohle bylo krutý!
Chudáček malej Uru... *Heart Collapse*
Asi ten nejlepší slash co sem za poslední dobu četla... *Závist* *Fňuk*

3 | Web | 6. prosince 2010 v 18:34 | Reagovat

Zase nový dess? ^_^
Mhmmm...s Aoiiem....*slint*

4 Aisu | Web | 6. prosince 2010 v 19:59 | Reagovat

boží!! boží!! boží!! *brečí* uááá můj Aoi zemřel *bere si nůž a chce se probodnout*...... ale už se nemůžu dočkat dalšího dílu...

5 Alex | Web | 6. prosince 2010 v 20:57 | Reagovat

aaaaaaaaaa, at mu nic neniiiii :((
krásnej dess:)

6 Ai | Web | 6. prosince 2010 v 21:38 | Reagovat

Bože, já normálně bulim... OK, teď bulim snad u každý povídky a knížky, ale tohle bylo DOKONALÝ... Chudáček Uru...

7 Karii ウサギ Sumire | Web | 7. prosince 2010 v 13:04 | Reagovat

*snaží se napravit rozteklé oči*....kurvaa...to mě nedělej.....
oooh...on vážně umřeel?! =(( *fňuk*
ale uplně dobře napsaný toto!....*dead*
jaaj...dokonalost...krutost..
prosíím dalšíííí!...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama